Během 50. a 60. let existovala důsledná disciplína mezi domácím a školním životem. Dnes není domácí život strukturovaný a školní den není strukturovaný. Rodiče jsou ke svým dětem příliš shovívaví. Bez strukturovaného vzdělávacího prostředí se mladá generace nemůže naučit přímé souvislosti mezi svými činy a svými schopnostmi. Všechno staví na všem ostatním. Kritická pedagogika nám však řekla, že bychom měli své děti vychovávat k sociální spravedlnosti. Po Rousseauovi a A. S. Neillovi je novým pedagogickým ideálem od počátku progresivní vzdělávání.

Kdo ví, jaké hluboké psychické rány byste si mohli způsobit? Děti potřebují svobodu. Rádi si hrají ve třídě a dělají hry. Už nepotřebují učebnice. V důsledku toho se neučí téměř nic. Dělají stále méně domácích úkolů. Nejsou připraveni pracovat ve skupinách. Zároveň začnou padat známky a děti obviňují učitele. Nedostatek snahy je ve škole společensky ceněn.. Ve skutečnosti jsou děti posilovány pro ty nejmenší věci.

Před několika lety jsem se setkala s několika dětmi, které chtěly získat pochvalu za každou maličkost, kterou udělali. Faktem je, že bychom měli být chváleni pouze tehdy, když jsme udělali něco významného, co mělo nějaký hlubší smysl. Progresivní pedagogové vzdělávání nepruží, opouštějí ho. Nechávají dítě v nesoudržnosti, nudě. Škola by měla být skutečným zážitkem. Děti budou později v životě čelit hrubému probuzení.

Pouze organizované prostředí umožňuje mladým lidem učit se a rozvíjet svůj talent. Žádný pedagog by totiž neměl tolerovat drzost. Neobhajuji viktoriánský postoj k dětem. Určitě, dítě potřebuje lásku, a to hodně. Ale přílišná shovívavost moderních rodičů a moderní školy jistě nadělá více škody než užitku. Psychologové a pedagogové se mají z čeho zodpovídat. Věřím, že tvrdá láska je recept na úspěch.